neděle 28. prosince 2014

Přečtené knihy v roce 2014

Seznam knížek, které jsem letos přečetla (na některé jsem možná zapomněla, některé jsem třeba četla už předloni, protože kdo si to má pamatovat, kdy jakou knihu četl, že? :) a popis toho, co mě na nich (ne)zaujalo. Nebudu sem psát jejich děj, který si můžete přečíst jinde (a který si třeba ani nepamatuji :).

Camilla Läckberg - Ledová princezna, Kazatel, Kameník

Tyhle knihy jsem četla začátkem letošní zimy, tudíž mi toho v paměti po nich moc nezůstalo. Jedno vím jistě: napínavé čtení s dobrým dějem, určitě si od autorky přečtu další knížky.

Johan Theorin - Echoes from the Dead

První kniha, kterou jsem do Johana Theorina četla. Ale nadvakrát, jednou jsem ji začala číst a odložila, po několika měsících jsem ji začala číst znovu od začátku a tentokrát konečně dočetla. Napínavé, pěkná atmosféra a popisy, v angličtině se to četlo dobře :)

Jane Austen - Pýcha a předsudek

Knihu jsem nedočetla. Příběh mě totiž vůbec nezaujal, byla jsem téměř v půlce (40 %) a pořád se tam nic neudálo. Tak jsem to vzdala, i když je to klasika. Pro milovníky děje nedoporučuji.

Christopher Paolini - Eragon, Eldest

Když mě napadlo, že jsem nikdy nečetla Eragona, říkala jsem si, že je to vážný nedostatek, a tak jsem si ho přečetla. Ideální kniha pro ponoření se do úplně jiného světa. Napínavé, dobrodružné, další díly už na mě čekají :)

Agatha Christie - Destination Inconnue

Knížek od Agathy jsem přečetla jen pár, ale tuhle můžu rozhodně zařadit mezi ty nejlepší. Zaujal mě zajímavý příběh, nevěděla jsem, co se bude dál dít. Ostatní autorčiny detektivky mi přišly méně napínavé. I ve francouzštině jsem to zvládla a příběh pochopila, i když jsem někdy nerozuměla celým větám :)

Samantha Shannonová - Kostičas

Napínavá, dobrodružná kniha s orwellovskou tematikou, což mám ráda. Zvláštní nový svět, ve kterém se člověk ze začátku ztrácí. Přesto skvělá knížka.

Alberto Martini - Zatímco spíš

Zajímavý příběh psaný z pohledu pachatele. Několik dní, týdnů po přečtení jsem jela pryč. A když jsem v noci slyšela, jak do pokoje někdo jde, hned mě napadlo, že je to někdo cizí a něco nám chce udělat. Ale samozřejmě to nikdo cizí nebyl.

Erik Axl Sund - Vraní dívka

Detektivka, která je jazykově velmi dobře napsaná. Příběh nepředvídatelný, nečekané zvraty v ději a hlavně ke konci nehorázně napínavé. Není dobrý nápad číst před spaním. Pak jsem celou dobu přemýšlela, jak je možné, že je člověk schopen takových věcí? Proč ale zabít zvíře či hmyz považujeme za přijatelné, ačkoliv je to také živá bytost? U této knihy si říkám, že patří mezi jedny z nejlépe napsaných, které jsem kdy četla, ale zároveň je to kniha, ke které se nejspíš nebudu vracet kvůli tomu, co je v ní popisováno. Kniha, jejíž styl psaní a napínavost děje se mi líbí. Zároveň ale i kniha, u níž člověk jednoduše nemůže říct, že se mu líbí.





sobota 25. ledna 2014

Napapiirin sankarit aneb finská komedie


Proč jsem si vybrala zrovna tenhle film ke zhlédnutí? Před pár měsíci jsem viděla úžasnou finskou komedii 3Simoa, a tak jsem měla chuť zkusit nějakou další komedii ze severu a přesvědčit se, jestli finské komedie jsou to pravé ořechové pro mě.

Zápletka filmu Napapiirin sankarit (anglicky Lapland Oddysey, správně to můžeme přeložit jako Hrdinové polárního kruhu) je velmi jednoduchá. Inari chce po svém příteli (Janne), aby jí do rána koupil digibox, jinak se s ním rozejde. Janne se svýma dvěma kamarádama se tedy v noci vydává na cestu opuštěnou finskou krajinou směrem do Rovaniemi, kde chce digibox koupit. Nemá však peníze, tak si je musí obstarat. Po cestě se jim přihodí mnoho věcí.


Od filmu jsem očekávala docela dost, a jak to tak bývá, zklamání mě neminulo. Čekala jsem komedii, ve které se budu smát od začátku až do konce, ale po první půlhodině jsem si říkala, na co se to proboha koukám. Smích žádný, jen ta finština a zasněžená krajina mě přinutily dívat se dál. Potom už byl film o něco zajímavější, tedy pár scének hodných k pousmání či lehkému zasmání se objevilo. Konečně ;) A závěr filmu byl nečekaný, takže tím si to u mě tahle komedie trochu vylepšila.

Ač tedy po filmové stránce poněkud zklamána, alespoň v něčem ten film byl krásný. Krutá a nespoutaná laponská krajina, celá pokrytá sněhem. Dokonce se ve filmu objevila i polární záře :)


pondělí 20. ledna 2014

Češi mluví finsky a ani o tom neví!

Za těch pár měsíců studia finštiny jsem narazila na zajímavou věc. Některá česká slova jsou zároveň i slovy finskými. Je až s podivem, kolik stejných slov s různým významem v obou jazycích najdeme. Věděli jste, že finštinu vlastně používáte denně?

Matka. Naše nejdražší příbuzná, která nás vychovala a ochránila před zlým světem. Co ale když slovo matka vyslovíte ve Finsku? Asi vás ani nenapadne, že na dalekém severu znamená "cesta".

Piha. Máme ji na obličeji. Ale je to i něco, co s naším tělem vůbec nesouvisí. Finsky piha znamená "dvůr".

Kolo. Na kole byste tedy ve Finsku určitě nemohli jet. Alespoň tedy ne s použitím slova "kolo", jelikož jeho význam je úplně jiný - "díra".

Kakat. Význam tohoto slova se dokonce podobá i tomu finskému. I když ne úplně zcela přesně. Kakat není ve finštině slovesem, nýbrž podstatným jménem a to ještě v množném čísle. A co to tedy znamená? "Hovínka". Pro zajímavost: "hovínko" se řekne "kakka".

Panna. Použijete-li v zemi tisíce jezer toto slovo, nezmínili jste pannu, ani znamení zvěrokruhu, ale sloveso "položit".

Hana. Opravdu bych se nechtěla jmenovat Hana a představovat se ve Finsku. Věta "Jmenuji se Hana" neboli "Jmenuji se vodovodní kohoutek" musí Finům připadat ... no rozhodně velmi zvláštní.

A takhle se dá jistě pokračovat, až bychom vytvořili docela dlouhý seznam. Až na nějaké slovo zase narazím, přidám ho sem. Uvidíme, třeba za pár let ten seznam opravdu naroste ;)

Tšekkiläiset puhuvat suomea! Češi mluví finsky!

pondělí 24. června 2013

Studánka - povídka se šťastným koncem

Byl krásný. Jeho široký úsměv dostával mnohé křehké slečny do kolen. Závan jeho vůně se pomalu vzdaloval od jeho bytosti, až našel cestu k té, která ho ucítila. Blonďaté vlasy mu ve větru vlály s lehkostí, nadnášeny jako peříčka, co poletovaly bezcílně krajinou. Oči skrývaly tajemství, které v nekonečně modrých hlubinách nebylo možno najít. Nepatřil mezi ty, jež matka příroda obdařila bohatstvím a výškou, přesto však vyzařoval něco, co zanechávalo v duších dívek nemalou stopu. Jeho ruce byly až směšně hubené oproti zbytku těla, ale dovedl jimi čarovat jako nikdo jiný. Když promluvil, čas se zastavil a tóny jeho hlasu se rozletěly do okolí rychlostí blesku a zpívaly našim uším přenádhernou melodii. Kráčel způsobem tanečníka a věděl, že on je ten jediný.

Všiml si toho, aniž by chtěl. Pokaždé, když byla nablízku, tak její pohled zavadil o něj. Vysílala neviditelné signály a on je zachytil, nic ovšem nedal najevo. Podíval se na ni s kamenným výrazem ve tváři a tu se hned otočil. Ona také odvrátila zrak a myslela si, že je vše ztraceno. Minula ho a nepatrně se zadívala do jeho pomněnkových očí. Opětoval její pohled a snažil se, aby pochopila jeho zprávu. Ona však neporozuměla. Seděla a ohlédla se jeho směrem. Cítila se být probodávána tisícem šípů a sklopila zrak. On na ni nechápavě hleděl dál. Netušil, co mu chce ona svýma očima sdělit. Netušila, co on za svými pohledy skrývá.

Přiměla se k něčemu, co ji stálo hodně sil. Přišla a hledala ho v davu lidí. Lidí, které neznala a přesto měla znát. Byli pro ni tak cizí, skrývala se před nimi svoji duši a nevěděla, jestli má v té skupině bytostí vůbec svoje místo. Spatřila ho a jejím tělem projely stovky záchvěvů. Šla k němu a usmála se. Výraz v jeho tváři byl nečitelný a očekávaná reakce se nedostavila. Zklamaně zůstala stát a snažila se nedát najevo svůj žal. Hlavou mu bleskla myšlenka. Možná už tušil proč. Význam těch pohledů se mu najednou zdál být neuvěřitelně jasný. Její úsměv to potvrdil.

Procházel se a v dáli uviděl známou siluetu. Spěšně k ní zamířil a s úsměvem od ucha k uchu se zahleděl do jejích očí. Zavřela je, pohlédla jinam. Když je otevřela, přistoupil blíž a usmál se ještě víc. Nejistě jí zacukaly koutky a plamínek v panenkách se rozhořel. Prošli kolem sebe a na tu chvíli se jejich myšlenky nevědomky střetly. Oba věděli, na co ten druhý právě myslí.

Jejich ruce se letmo setkaly. Elektrický šok proudil jejich těly tam a zpátky. Ustoupili od sebe, ale pocit vzájemného dotyku přetrval. Z jejích očí vyzařovala touha a vzápětí jedna ruka pevně stiskla tu druhou.

Šli vedle sebe tiše šumícím lesem. Zahalená mlžný oparem svých citů nevnímala okolní svět. Naklonil se k její tváři, zastavil se a vnímal sílu okamžiku. Zavřela oči. Pootevřel ústa a jejich čela se jemně srazila. Pevně ji přidržel. Nadechl se a jejich rty se setkaly.

Vedle nich se třpytila studánka. Na její hladině se zračila silueta jediného člověka. Splynuli v jedno.

Studánka - povídka s nešťastným koncem

Byl krásný. Jeho široký úsměv dostával mnohé křehké slečny do kolen. Závan jeho vůně se pomalu vzdaloval od jeho bytosti, až našel cestu k té, která ho ucítila. Hnědé vlasy mu ve větru vlály s lehkostí, nadnášeny jako peříčka, co poletovaly bezcílně krajinou. Oči skrývaly tajemství, které v nekonečně modrých hlubinách nebylo možno najít. Nepatřil mezi ty, jež matka příroda obdařila bohatstvím a výškou, přesto však vyzařoval něco, co zanechávalo v duších dívek nemalou stopu. Jeho ruce byly až směšně hubené oproti zbytku těla, ale dovedl jimi čarovat jako nikdo jiný. Když promluvil, čas se zastavil a tóny jeho hlasu se rozletěly do okolí rychlostí blesku a zpívaly našim uším přenádhernou melodii. Kráčel způsobem tanečníka a věděl, že on je ten jediný.

Všiml si toho, aniž by chtěl. Pokaždé, když byla nablízku, tak její pohled zavadil o něj. Vysílala neviditelné signály a on je zachytil, nic ovšem nedal najevo. Podíval se na ni s kamenným výrazem ve tváři a tu se hned otočil. Ona také odvrátila zrak a myslela si, že je vše ztraceno. Minula ho a nepatrně se zadívala do jeho pomněnkových očí. Opětoval její pohled a snažil se, aby pochopila jeho zprávu. Ona však neporozuměla. Seděla a ohlédla se jeho směrem. Cítila se být probodávána tisícem šípů a sklopila zrak. On na ni nechápavě hleděl dál. Netušil, co mu chce ona svýma očima sdělit. Netušila, co on za svými pohledy skrývá.

Přiměla se k něčemu, co ji stálo hodně sil. Přišla a hledala ho v davu lidí. Lidí, které neznala a přesto měla znát. Byli pro ni tak cizí, skrývala se před nimi svoji duši a nevěděla, jestli má v té skupině bytostí vůbec svoje místo. Spatřila ho a jejím tělem projely stovky záchvěvů. Šla k němu a usmála se. Výraz v jeho tváři byl nečitelný a očekávaná reakce se nedostavila. Zklamaně zůstala stát a snažila se nedát najevo svůj žal. Hlavou mu bleskla myšlenka. Možná už tušil proč. Význam těch pohledů se mu najednou zdál být neuvěřitelně jasný. Její úsměv to potvrdil.

Procházel se a v dáli uviděl známou siluetu. Spěšně k ní zamířil a s úsměvem od ucha k uchu se zahleděl do jejích očí. Zavřela je, pohlédla jinam. Když je otevřela, přistoupil blíž a usmál se ještě víc. Nejistě jí zacukaly koutky a plamínek v panenkách se rozhořel. Prošli kolem sebe a na tu chvíli se jejich myšlenky nevědomky střetly. Oba věděli, na co ten druhý právě myslí.

Jejich ruce se letmo setkaly. Elektrický šok proudil jejich těly tam a zpátky. Ustoupili od sebe, ale pocit vzájemného dotyku přetrval. Z jejích očí vyzařovala touha a vzápětí jedna ruka pevně stiskla tu druhou.

Šli vedle sebe jako jedno tělo a duše. Zahalená mlžný oparem svých citů nevnímala okolní svět. Naklonil se k její tváři, zastavil se a vnímal sílu okamžiku. Zavřela oči. Pootevřel ústa a jejich čela se jemně srazila. Pevně přidržel její ruce. Nadechl se a zakousl se do jejího oka. Spolkl a zuby trhal dále, tak dlouho, až její obličej zmizel.

Vedle nich se třpytila studánka. Na její hladině se zračila silueta holohlavého muže a bezmocné dívky. Samou láskou ji snědl.

sobota 22. června 2013

Srdce

V horkých parných vedrech se nabízí jediné - útěk k rybníku, lenošení a ponoření se do svých snů. To také bylo jejím plánem. Nebyla šťastná. Žila ve svém snu, který se stále nenaplňoval, což ji činilo čím dál tím smutnější. S každým dnem její naděje rostla, ale zároveň i klesala. Každou maličkost, nepodstatnou drobnost, viděla jako znamení, které jí pomůže dosáhnout svého cíle. Nereálného cíle. Jeho. Myslela na něho dnem a nocí, zdály se jí o něm sny, avšak přes svoji neuvěřitelnou stydlivost se ho neodvážila oslovit, i když ho potkávala téměř každý den. Při takovém setkání se snažila zakrýt svoji nervozitu z jeho přítomnosti, ovládnout svůj třas a zůstat vnitřně klidná. Hluboce se jí to nedařilo a myšlenka, že by na něj mohla promluvit byla v tu chvíli na tisíc mil vzdálená. A tak jí nezbylo nic jiného, než snít o jeho nádherném úsměvu, uklidňujícím hlase, nadýchaných dlouhých hnědých vlasech a blankytně modrých studánkových očích, ve kterých by se ráda vykoupala. Kolikrát si pomyslela, jak ráda by mu dala své srdce. Ale on to neviděl.

Nápad jít se zchladit k rybníku dostalo více lidí. Avšak jí se v hlavě vířilo tolik myšlenek, že nevnímala nikoho kolem. Kráčela pomalu, jemně našlapovala na pokosenou trávu a vnímala vůni přírody kolem, bezstarostný cvrlikot poletujících ptáčků a bzukot dotěrného hmyzu. Vůně čerstvé trávy, rozkvetlých květů, modravé vody se mísila s pachem koupajících se lidí. Náhle však ucítila ještě něco jiného. Onu známou vůni, která značila jeho blízkost. Zarazila proud myšlenek a soustředila se na přítomnost. Přímo před ní se zjevil on. Tlukot jejího srdce se začal zrychlovat a ona vůbec netušila, jak se má zachovat. Pozdraví mě? Jak se ho mám na něco zeptat? Co mu mám jen říct? Nejraději by se otočila a utíkala pryč, ale v tuhle chvíli bylo již pozdě. Stál přímo u ní a poprvé jí věnoval ten kouzelný úsměv, o němž tak často snila. Nejistě se na něj usmála a její nervozita začala stoupat raketovou rychlostí. Myslela si, že jen kolem sebe projdou a ona pak bude nad tímto zlomovým zážitkem šťastně přemítat. Nestalo se tak. Když už byl těsně u ní, sundal si své tmavé brýle, usmál se znovu a tentokrát nejenže ucítila jeho vůni, ale také i pro ni neznámou vůni jeho dechu, kterou si okamžitě zamilovala. Chytl ji za ruku a pošeptal jí, ať ho následuje.

Pomalu ji vedl neznámo kam. V jejím nitru nastala obrovská bouře, zmatek a strach byl vystřídán radostí se štěstím. Kráčeli podél rybníka, tiše a neslyšně. Snad na jeho druhou stranu, kde je méně lidí, pomyslela si. Po chvíli došli konečně na místo. Posadil ji na zem a pohladil po tváři. Nacházeli se u rybníka, avšak schovaní před zraky všech. Kolem nich se rozprostíraly vrby, jejichž větve vytvářely přirozený úkryt. Nikde nikdo. Opět ji vzal za ruku a ona se s každým jeho dotekem vznášela výš a výš. Přitiskl se k ní a podíval se na ni pohledem plným očekávání. Maličko se usmála a snažila se zachovat klid. Přece jen té své nervozity se jen tak nezbaví. Odhrnul jí vlasy z tváře, naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha, ať zavře oči. Poslechla.

Probudila se v místnosti a nechápala, jak se sem dostala. V jejích posledních vzpomínkách koloval on a jeho doteky v jejich společné vrbové skrýši. Rozhlédla se kolem sebe. Šedé zdi, žádný nábytek ani okno, to nevěstilo nic dobrého. Vtom si uvědomila, že je přivázaná k židli. Někdo nás napadl? Kam unesli jeho? Dostala strach. Co když ho zabili? Co když i mne zabijí? Provaz, kterým byla připoutaná, byl tak pevný, že vyvléct se z jeho spárů neměla šanci. Židle byla k podlaze přikovaná, tudíž se nemohla pokusit ani o útěk. Proč? Do očí se jí draly slzy. Vzpomněla si na poslední okamžiky svého života. Ta chvíle, kdy konečně nepatrně dosáhla svého snu. Vzlykla a slzy jí stékaly po tváři jedna za druhou.

Dveře zaskřípaly a do místnosti vešel muž. Podívala se na něj a ihned ji zaplavil hřejivý pocit. Vidět jeho tvář pro ni byla obrovská úleva. Usmála se na něj, on na ni a ona věděla, že ji přišel zachránit. Přišel k ní, v jedné ruce nůž a v druhé kbelík s vodou a ručníkem. Čekala, že ji odváže a ona se mu bude moci vrhnout kolem krku. Místo toho si stoupl těsně před ni a zkoumavě se na ni zahleděl. Rukou nevědomky přejížděl ostří nože, což nezůstalo jejímu zraku skryto. Optala se ho, co se děje. Mlčel, vytáhl z kapes brusku a začal svůj nůž brousit. Zmocnil se jí neuvěřitelný strach. Teplo v jejím těle bylo vystřídáno chladem a zklamáním. Veškeré naděje na záchranu, na společně dokončení jejího snu pohasly. Opět se ho zeptala, kde je a co dělá on. Podíval se na ni a zasmál se tak strašlivým smíchem, až jí to trhalo srdce. „Chceš opravdu vědět, kdo jsem? Tak já ti to ukážu.“ Uchopil své vlasy a jedním trhnutím je shodil dolů. Ty překrásné, hnědé vlasy nebyly jeho. Paruka. Pod ní se skrývaly kadeře černé jako uhel, jež se vlnily jako klubko malých červů. Namočil ručník do vody a pomalu si začal otírat svou tvář. Jeho rysy, které na něm tak obdivovala, nebylo nic jiného než efektivní práce make-upu. Z očí si vyndal kontaktní čočky. Teď na ni hleděl temně hnědý pár. Jen ten úsměv zůstal stejný. Hrůzou se jí rozšířily zorničky a uvědomila si, že tohle všechno byla lež. Vše, o čem doposud snila, byl jeden velký klam. On neexistoval. On byl někdo úplně jiný, než za koho ho měla. A ona, tak naivní a zahleděná jen do svého snu, to neviděla. Uvědomila si to až příliš pozdě.

Věnoval jí jeden se svých zářivých úsměvů, který by ji kdysi potěšil, ale nyní jí způsoboval pouze bolest. Vzal do ruky nůž a začal se k ní přibližovat. Klekl si k jejím nohou a zanořil nůž do kůže jejího palce. Pomalu jej začal odřezávat. Nikam nespěchal, jako by si chtěl tu její bolest do sytosti vychutnat. Nůž jezdil tam a zpátky tak dlouho, dokud její palec nebyl oddělen od zbytku těla. Křičela bolestí. Svíjela se na židli a snažila se uvolnit ty těžce utažené provazy a utéct, avšak nic z toho se jí nedařilo. Prosila ho o slitování. Neslyšel. Uchopil onen odříznutý palec a s chutí se do něho zakousl. Jako by to byla čokoládová tyčinka a ne kus lidského masa. Jejího masa. Zírala na něho s ústy dokořán a nebyla s to klidně dýchat. Prsty ji pulzovala nekonečná bolest, myšlenky jí proudili hlavou jako vodopád, který se nikdy nezastaví. Cítila se tak ponížená. Tak slabá a nemožná. Chtělo se jí křičet ze všech sil, ale nebyla ničeho schopna. Chtěla mu říct, co si o něm nyní doopravdy myslí, avšak neměla sílu. Jejím jediným přáním bylo přežít, netušila však, jak toho dosáhnout. Jakmile dožvýkal poslední článek jejího prstu, chopil se opět nože a začal odřezávat další a další prsty. Nejhorší pro ni byl pohled na něj, jak si její kus těla vychutnává ve svých ústech. Vždy si sedl naproti ní a jedl co nejvíce pomalu. A ona se chvěla strachy při pomyšlení, že se to bude opakovat znova a znova a znova.

Už jí chyběly všechny prsty na nohou i na levé ruce. Pravá ruka zůstala z nevysvětlitelného důvodu nedotčená. Zápěstí měla rozedrané do krve od usilovného snažení se vymanit se z toho proklatého provazu. Čekala napjatě, co bude dál. Srdce se jí svíralo, dech krátil a přes clonu slz už ho ani neviděla. On tam stál, ústa od krve a v očích se mu zračila ďábelská spokojenost. Vytáhl odněkud mnohem větší nůž, než ten, co držel doposud. Pořádně si jej prohlédl a přistoupil k ní. Sklonil se nad její obličej a jejich oči se setkaly. Díval se na ni chtivým pohledem zběsilého šílence, z jejích očí čišelo znechucení. Opatrně položil nůž na její břicho a zajel s ním dovnitř. Vřískla bolestí a na chvíli snad i ztratila vědomí. S každým pohybem nože křičela čím dál tím míň, jak se její tělo pomalu odebíralo do věčných končin. Odhodil nůž a ponořil do ní svou ruku. Začal z jejích útrob vytahovat něco dlouhého. Střeva. Obmotal si je kolem krku jako náhrdelník a svoji ruku opět vsunul do jejího těla. Stále žila, ale hlava se jí motala a život z ní pomalu vyprchával. Vnímala jen jeho ruku, která se prohrábávala jejími vnitřnosti. Každý jeho dotek bolel jako říznutí toho nejostřejšího nože. Každý jeho stisk v ní vyvolal hlubokou beznaděj. Vytáhl z ní její ledviny, nařízl je a jejich obsah vymáčkl do svých úst a vypil, jako by se jednalo o citrónový džus. Už neudržela oči otevřené, přerývaně dýchala a jedním krokem byla v říši mrtvých. Na chvíli cítila klid a mír, obklopovala ji příjemná zář, ale za pár minut se opět ocitla v oné místnosti, plna bolesti a vyčerpání.

Už si myslela, že bolest konečně přestala a ona je mezi neživými. Tu však ucítila jeho horký dech, který páchl od jejích prstů, od její moči a od jejích vnitřností. Násilím jí otevřel obě oči a ona ho spatřila. Postrádala všechnu sílu, proto neudržela víčka otevřená. Vzal tedy jehly a vší silou je zabodl do jejích víček tak, aby své oči už nikdy nemohla zavřít. Pozorovala ho s takovou nenávistí, jakou ještě nikdy nezažila. Nožem jí pomalu začal odkrývat kůži na hrudníku. Pohlédla dolů a uviděla své srdce. Bilo z posledních sil. Sklonil se k ní a řekl jí, co má udělat. Neměla sílu odporovat. Věděla, že konec ji čeká tak jako tak. A věděla, že po tom všem, co jí udělal, by si vymohl své. Nesnesla pomyšlení na další utrpení, byť by mělo trvat jen minutu. Jediným jejím přáním bylo tohle všechno ukončit.

Pohlédla do jeho očí. Usmál se na ni a pobídl ji k činu. Jemně uchopila své srdce, naposledy se nadechla a vytrhla si ho z hrudi. Splnil se jí sen. Věnovala mu své srdce.

úterý 4. prosince 2012

Jo Nesbø - Spasitel

Detektivní román Spasitel od norského spisovatele Jo Nesba byl vydán letošního roku. Jedná se už o několikátou autorovu knihu, ve které jako hlavní postava vystupuje Harry Hole. Policista, který navzdory svým alkoholovým problémům, má pro řešení případů ten správný cit a talent. Spasitel nás zavede do Osla, kde se děj odehrává. Někdo vraždil přímo na náměstí během předvánočního koncertu, ale kdo? Tajemný člověk, jenž si říká malý spasitel. Harry postupně odkrývá podhoubí celé spletité vraždy (a nejen té), až nám nakonec naservíruje překvapující odhalení.

Začátek knihy je napsán poněkd s menším důrazem na napínavost a nevtáhl mě tak do děje. Poté se však situace obrátila a já byla nalákána do hlubin slov a myšlenek. Příběh je rozčleněn na několik kapitol a částí, a jak už je u knih tohoto žánru zvykem, střídá se zde úhel Harryho a vrahova pohledu. Mistrně jsou napsány přechody mezi těmito pasážemi, které na sebe naoko navazují (spasitelova pasáž je ukončena otázkou, na níž zdánlivě odpovídá Hole, avšak po přečtení dalších vět zjistíme, že tomu tak není).

Samotná zápletka je důmyslná, ale chybí jí jakási nevšednost. Jak to celé vlastně bylo se samozřejmě dozvíme až na konci, ale na příběhu jsem něco postrádala. Více šokující odhalení. Protože odhalení jsme se sice dočkali, ale nebylo zas až tak šokující. Na druhou stranu ovšem musím uznat, že někdy jsem nevěřila svým očím (zvláštní vrahova maskovací vlastnost) a při rozplétání jednotlivých nitek na mě několik překvapení čekalo. Jen tomu chybělo NĚCO, co nedokážu popsat, ale jiným mnou přečteným knihám to nechybělo :) Možná snad hlavní dojem po přečtení, který se tady pomalu vytrácí do neznáma.

Kniha však dokázala to, co správná detektivka umět musí, a to udržet si čtenáře a až do posledního slova ho nepustit. Ač na začátku stisk tak silný nebyl, nakonec přece jen její síla vyhrála a donutila mě přečíst si ji až k závěrečné větě. A určitě mě navnadila na další autorovy knihy. Pro milovníky detektivek (a severu) rozhodně doporučuji.

Hodnocení: ¤ ¤ ¤ ¤ ¤ - skvělá kniha se vším všudy, není co vytknout (až na ten rozvláčný začátek)